James u Svobodných

Pokrucování se na židli jak v agónii, která přechází, rozmělňuje se mezi publikem - natolik konsternovaným, že je samo neschopno pohybu, a tak je jediným právě zpěvák, kdo tančí sám v sobě a ve svých melodiích. Celá stísněnost prostoru jen zvýšila účinek jeho hudby. Ten určitý typ psychického nátlaku jeho hlasu na vnímání lidí a kdo nebyl úplný buran - mohl jen mlčet a nechat na sebe působit hudbu, která, byť se skladby občas velmi podobají, má zaručenou pozornost těch co chtějí. A dokonce i těch, kteří náhodně procházeli kolem a vytvářeli skupinku příživníků za oknem a snažili se zachytit aspoń něco málo. Aby to teď ale nesměřovalo k přílišné změkčilosti nebo lehkosti - nehrál samozřejmě jen texty, které účinkovaly stylem popsaným výše, ale i mnohem rychlejší a dynamičtější, které vytvářely příjemný soulad. Důležitý je jeho hlas, se kterým zvládá široké spektrum a příklonem k barvě hlasu vzniká velmi přesvědčivý výsledek.

Tendence prokládat večer lehkými žerty ho sváděly mezi jednotlivými tóny, že si ani člověk nebyl jistý, kdy už začne hrát. Nebyly ani pokleslé ani moc trapné - klasické, doprovodné poznámky fungující jako vata. I když občas, přiznávám, to bylo víc než povedené. Obzvlášť ta poznámka, že jeho píseň zazněla jako doprovodné podbarvení v pořadu Na stopě... nebo drobné martírium s vyměńnováním židle a mnoho dalších.

Na závěr přišel samozřejmě i vynucený přídavek a to i přes fakt, že mu došlo pití...a to je co říct?! Kdo by zahrál ještě skladbu, kdyby už neměl vodu a to ještě ke všemu na přání - možná že to dělají ty Vánoce.